Památník bitvy u Sudoměře

Kraj: Jihočeský 

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.2420697N, 14.0640014E

Památník bitvy naleznete zde: https://mapy.cz/s/habakulafe

Sochy husitských bojovníků naleznete zde: https://mapy.cz/s/hezusesavu

Po dlouhé době vyměním příběhy z Brd za příběhy z jihočeského kraje. Že jsem nedávno navštívil památník bitvy u Sudoměře, již určitě všichni dobře víte. Že jsem si tam našel ochránce, o tom jsem vám již také štěknul. Ale jak se mi na místě líbilo, jak jsem se na místo dostal a co všechno jsem objevil, to vám štěknu dnes. 

Jen co člobrdice zaparkovala, byl jsem ve svém živlu. Tlapky stále pochodovaly na místě a nemohly se zastavit. Stál jsem na malém parkovišti, před sebou úzkou silničku a za ní pole. Za sebou jsem měl lesík. Všude kolem mne byla vůně jara a rybníku, který byl hned za lesíkem. Jen co člobrdice pobrala všechny podle ní nezbytné věci a svačinku pro mne, mohlo se vyrazit.

Ani nevíte, jakou jsem měl radost, když se mé tlapky ocitly na asfaltové silničce. V tu ránu jsem byl ve svém živlu a svištěl s větrem o závod. V mžiku jsem byl u senza bájo voňavého rybníku, ve kterém jsem se málem vykoupal. Tak rychle jsem svištěl, že mi koupání málem vyšlo. Jenže na poslední chvíli jsem z dáli ne moc daleké slyšel své jméno a to, že do vody nepůjdu. Samozřejmě bylo dodáno něco o rozumu, ale to už jsem moc nevnímal. Do vodičky jsem stejně nemohl, tak co bych si lámal kebuli s nějakým rozumem.

S rybníkem po levé tlapce a mokřadem po tlapce pravé, tlapkal jsem po hrázi a užíval si chvíli tady a teď. Minul jsem jednoho pidi kámoše, minul jsem se kolií a než jsem se nadál, stál jsem na hrázi dalšího rybníku. Nešlo mi do kebule, proč zrovna tento jarní den potkávám jeden rybník za druhým, když do něj nemohu hupsnout. Věděl jsem však, že všechno má své důvody. Věděl jsem, že rybníky nejsou můj cíl. Jenže kam mne tlapky nesly a co bylo mým cílem, to jsem ještě netušil.

Tlapkal jsem po hrázi Prostředního rybníku s kebulí plnou myšlenek. Co chvilku na mne kouknul puňťa a svými paprsky mi zahřál kožíšek. Kam mne tlapky nesou, to mi ovšem neprozradil. Co chvilku se ke mne přidal svěží větřík, který mi co chvíli počechral kožíšek, ale ani ten mi neřekl, kam mne tlapky nesou. Už jsem byl na druhé straně Prostředního rybníku, když očadla zmerčila čtyři pány přímo přede mnou. To bylo něco pro mne. Vystřelil kupředu a doufal, že čtyři pánové mi prozradí, kam mne tlapky nesou. To by přeci bylo, aby neřekli.

Svištěl jsem kupředu s větrem o závod a člobrdicí v závěsu. Ušadla mi vlála na kebuli, chvost se vrtěl radostí a pysky se snažily vykouzlit úsměv, abych pány nevyděsil. V mžiku jsem stál u statných pánů a prohlížel jsem si je z blízka. Jeden byl jako druhý a jak krásně voněli. Tak velké pány jsem ještě nikdy neviděl. Svištěl jsem mezi nimi, vrtěl si chvostem radostí a doufal, že se nevyděsí. V očích jsem měl otázku, kam mne tlapky nesou. Prosil jsem pány, aby mi odpověděli. Jenže ať jsem prosil sebevíc, pánové mlčeli.

Musím vám štěknout, byl jsem hodně překvapen. Čtyři statní chlapi stáli na kraji louky, já jsem s prosíkem svištěl mezi nimi a oni mi nic neřekli. Jen tak stáli a dělali jako by nic. To až člobrdice mi po chvíli vše objasnila.

Čtyři pánové nebyli obyčejní pánové. Každý vydal za sto bojovníků. Sto bojovníků Jana Žižky z Trocnova, který stojí opodál.

V tu chvíli mi to štěklo. Čtyři pánové promluvili. Řekli mi, kam mám namířeno, aniž by řekli jediné slovo. Vlastně ani promluvit nemohli. Pánové jsou ze dřeva. Byly vyřezáni ze stromu, který povalila vichřice. Ale svá jména mají. Jmenují se Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorin. Dokonce kromě toho, že jeden vydá za sto bojovníků, symbolizují i čtyři artikuly pražské, pilíře celého husitského hnutí.

Jen co jsem ze čtyř pánů dostal odpověď, poděkoval jsem jim a už jsem pelášil kupředu, opět po hrázi Prostředního rybníku zpět na rozcestí. To se ví, nepelášil jsem přímo. Co chvíli jsem se musel vracet k člobrdici, která nevím, kde se neustále zapomínala. Šla ták strášně pomalu, jako by neviděla, jak moc se těším.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem dotlapkal na rozcestí Sudoměř – Žižkova mohyla. Rozhlédl jsem se kolem sebe a nestačil valit očadla. Kousek ode mne stál chlap jako hora a ani se nehnul.

Ne, že bych se bál, ale nějak ke mne dorazil rozum a pošeptal mi, abych dál tlapkal po boku člobrdice. Přeci jen, jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat po svém boku ochránce. Tlapkal jsem s člobrdicí po boku, vrtěl si chvostem a čekal, až mne tlapky zanesou k obrovi tak obrovskému, jakého jsem ještě nikdy nezmerčil.

Po několika málo krocích jsem stál přímo před obrem. Koukal jsem se mu do očí a zjistil, že se tváří tak rozvážně, že jeho se bát rozhodně nemusím. Ani nevíte, jak moc se mi ulevilo. Bál jsem se, že takový obr musí být bručoun, přesně takový, jako znám z pohádek. Jenže Jan Žižka na bručouna nevypadá. Tváří se rozvážně a odvážně.

Ani nevíte, jak moc se těším, až se sem vrátím v jednom z teplých dní. Budu se koupat a můj nový kámoš mne ochrání. A nebude na to sám, opodál má družinu, na kterou se může jistě spolehnout.

Památník bitvy u Sudoměře připomínající bitvu u Sudoměře. Památník stojí v místě, kde v roce 1420 došlo ke střetu husitského oddílu Jana Žižky z Trocnova s královským vojskem. Na místo vás zavede několik polních cest, my jsme na místo šli podél rybníku Markovec u Žižky. Tato cesta je sjízdná pro kolo i kočárek. Před rybníkem je i malé parkoviště, kde se dá pohodlně zaparkovat. Kolem památníku je i několik laviček vybízejících k odpočinku.

Sochy husitských bojovníků nedaleko památníku bitvy u Sudoměře. Každá socha má své jméno - Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorin. Počet soch symbolizuje čtyři stovky bojovníků, kteří tady tehdy byly a také symbolizují čtyři artikuly pražské, což jsou pilíře celého husitského hnutí.